Mé vzdělání jsem odstartoval v místní škole ve Hvozdné u Zlína, odkud také pocházím. Školu tehdy pro mě "zařídila" moje maminka Jana s babičkou. Byla to na tu dobu úžasná iniciativa, abychom my, děti z vesnice, nemuseli dojíždět do nedaleké Štípy a mohli se svými školními aktovkami chodit do školy jen přes "žleb", jak se u nás takovému malému údolíčku říká. Okolnosti zřízení školy si již nepamatuji, byl jsem tehdy přeci jen ještě dítě.
Bohužel, nebylo možné pro mě otevřít instituce všech stupňů vzdělávání, takže na druhý stupeň jsem musel do Štípy, tedy Zlína-Štípy. To už se dojíždělo autobusem, na ten já jsem byl ale již zvyklý neboť jsem jednou týdně zajížděl do Zlína do hudební školy ZUŠ Štefánikova. Ve Štípě se mi ale nelíbilo a tak jsem se díky jakési intenzivní přípravě dostal úspěšně na Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť. Tam se mi líbilo, ale už se mi tak dobře nedařilo jako doposud. Školu jsem jaksi prodělal a dodělal s maturitou.
Po krátkém chemicko-matematickém studiu jednoho semestru v Praze jsem znovu absolvoval přijímací řízení na VŠ a dostal se na Ostravskou univerzitu v Ostravě. Tam jsem studia úspěšně dokončil, poslední rok jsem si zpestřil zahraničí prací nedaleko konečné londýnského metra v Uxbridge, mezi vesnicemi Gerrards Cross a Beaconsfield. Studia v oboru Učitelství pro střední školy - učitelství německého a anglického jazyka - jsem dokončil v květnu 2011 získáním magisterského titulu.
Je pravdou, že jsem se profesně dlouho hledal (a stále hledám) a tak to bylo během mých studií občas dost na palici. Nicméně díky tlaku ze strany mých rodičů jsem tím vším prošel a navždy jim za to budu vděčný. Pod slovem tlak rozumějme motivaci (více či méně úspěšnou), podporu všeho druhu a jejich dohled. S odstupem času zjišťuji, že mě baví věci, které by mě nikdy předtím nebavily a tak mám pocit, že vystudování Filozofické fakulty bylo správným krokem.
Za to, co jsem, také vděčím dvěma kamarádům. Oba dva jsou ze školních lavic: na střední to byl Tomáš, na výšce pak Radek. Hlavně Radek byl později motivujícím i zároveň odstrašujícím prvkem, se kterým jsem podnikal veškeré iniciativy a skryté odboje proti zkamenělosti vysokoškolského úřadu. Viděli jsme, jak VŠ nefunguje a co potřebují opravdoví lidé v praxi, proto jsme byly takové dvě černé ovce. A dodnes jsme na to oba pyšní, nejen na studijním oddělení nás budou ještě pár let pamatovat podle příjmení. Kočí a Hovad. Během studia na OSU jsem si finančně přilepšoval výukou angličtiny a němčiny. Začalo to náhodou, kdy jsem měl možnost vzít jazykový kurz. Nakonec to byly to zkušenosti, které žádná oficiální praxe na střední škole nemohla nahradit. Různí lidé různých věkových skupin s různými požadavky a různými schopnostmi mi daly nahlédnout do širokého spektra možností vzdělávání. Možná je pravda, že jsme občas více energii věnovali učení druhých než nás samostudiu, ale to je už dnes jedno.
Někdo říká "Celá maminka!", jiní tvrdí "No to je jasný tatínek". Nicméně, jestli si hodiny biologie dobře pamatuji, mám tak nejspíš to nejlepší z obou. Tedy, alespoň v to doufám.
To, že jsem nakonec skončil v oboru učitelství, asi také nebude náhodou. Babička ze strany mámy byla učitelka, na druhé straně - ze strany táty - bylo učitelů více než by jeden čekal. Takže učitelství ve mně nejspíš také bude díky genetice. Podle psychologie navíc chodí na učitelské obory děti, které mají pocit malé autority a tak si chtějí své postavení a moc vylepšit získáním formální autoritou. Doufám tedy, že ve mně nedřímá diktátor.
Poslední dobou mě šokuje, jak moc mě baví psát. Začal jsem psaním reportážně-cestovatelským blogem Nasever! a psaním deníku. Někteří říkají, že se to čte dobře. Tady vděčím za geny nejspíš dědovi z máminy strany, od toho nejspíš pochází psaní.
No a hudba? S hudbou jsem vyrůstal od malička, hrnula se na mě hlavně od mámy, ale v tátovi také dřímá obrovský potenciál, takže z obou stran to hudebně správně rezonuje. Možná bych řekl, že mohlo být méně hudby a více takových těch praktických věcí jako logika, představivost a podobné věci. Ale měňte teď věci, když už jsem v plném provozu.
Psaní - již zmíněný blog Nasever! a deník s hledáním zajímavých podnětů. Je také nutno říci, že psaní je pro mne odpočinkem a odreagováním. Teď, co jsem na severu, mluvím buďto stále anglicky nebo kostrbatě finsky. Občas mám pocit, že svůj mateřský jazyk zapomínám. Občas na mou přítelkyni promluvím česky a ona jenom zakoulí očima. Občas mám jednoduše pocit, že bych se chtěl vyzpovídat a tak usednu k počítači a píši.
Hudba - hraní na klarinet skončilo tím, že jsem jej nechal doma. Tady mám sice keyboard neboli klávesy, ale zas tak často k nim neusedám. Dnes ráno jsem si zpíval lidovky s Gottem, ale většinou jen poslouchám hudbu. A nejraději nějakou hodn veselou, protože tady v tom zimním temnu je to celkem dobrý lék.
Sport - tady na severu není příliš mnoho co dělat, takže veškerá má sportovní činnost se omezuje na vycházky, běh anebo občasné projížďky na kole. Teď v zimě je to o to lepší, že je stále tma, takže má člověk denně asi 6 hodin na to, aby se dostal ven za světla.
Fotografie - asi ten nejstarší koníček, stejně jako horské kolo. Fotografie za posledních 8 let ale většina lidí neviděla, protože jsem neměl čas a náladu na to, správně seknuté fotografie sebrat, poladit a vytisknout. Tady na severu se alespoň snažím aktuálně vybírat fotografie, které se dotýkají témat mých příspěvků.
Přezdívka "heislikejim" vznikla na jednom z English kempů, kdy při jedné mé póze vyšla najevo podobnost mé osoby s jedním americkým hercem, ze slavného seriálu Kancl (angl.: The Office) osoba jménem Jim. Odtud tedy složenina he-is-like-jim. Pokud se to naučíte číst anglicky, nebude vám to dělat takový problém jako když se to snažíte přečíst česky.
CZ: +420 777 278 519 (pouze sms)
FI: +358 404 716 813
e-mail: heislikejim(srolované-áčko)gmail.com
Twitter: heislikejim
Facebook: Martin Koci
Blog: http://martinkoci.blogspot.com